“Vláda nebojuje s nákazou tohoto viru z našeho světa. Bojuje proti přízraku s nadpřirozenými vlastnostmi, proti němuž se musíme bránit nasazováním roušek v lese a který skáče v obchodě z regálu na regál jako bytost z jiného světa.” Komentář bývalého náměstka ministryně financí Ondřeje Závodského.
Začnu hned tím nejkontroverznějším – schválený deficit ve výši půl bilionu, ani kdyby byl dvakrát nebo třikrát vyšší, mě nepohoršuje. Co je ovšem naprosto špatně, je skladba výdajů, které tak hluboko sekyru do státní pokladny zaťaly. Úplatek pro starší lidi, od nichž vládní demagog očekává vděčné odevzdání hlasu, možná zčásti zafunguje. Zcela nekoncepční rozhazování napravo a nalevo ovšem ekonomice nepomůže ani omylem. Podnikatelé totiž vědí, co je čeká, proto nebudou investovat a lidé si raději tu pětitisícovku strčí do skrýše za kredenc a do ekonomiky, byť na vánoční dárky, to prostě nepustí.
Ten bilion, který bych klidně do ekonomiky z eráru pustil, musí přijít do investic do budoucnosti. Jenomže zase se vracíme k problému dlouhodobé nekoncepčnosti. Vysněné stavby, projekty na školy, vodovody nebo datová propojení není odkud vzít, prostě nejsou připravené. Když jsem v roce 2014 dostal na ministerstvu financí na starosti program odstraňování starých ekologických zátěží, taky na ně tehdy žádné projekty nebyly. Rozjeli jsme ovšem systém krátkodobého, střednědobého a dlouhodobého výhledu a podle něj každý věděl, kdy zadávat projektovou dokumentaci a kdy odstartovat tržní konzultace a kdy soutěžit veřejné zakázky. Ale na dráze i silnicích to oprávněně budí dojem, že se zadávají zakázky na to, co je náhodou hotové a o nějaké koncepčnosti, natož návaznosti lze hovořit jenom v mrákotách.
Za zcela zvláštní deviaci současné vlády lze označit dlouhodobou neschopnost rozhodnout, zda se vůbec některé stavby ekonomicky vyplatí. Za příklad může posloužit výrazné zrychlení železničního spojení s Libercem. Tak krucinál, pokud je to jednou krajské město, tak tam ten železný oř musí minimálně tou dvoustovkou jezdit. Proto by se o tamějším spojení nemělo dalších 15 let besedovat a mudrovat, dalších 10 let plánovat a za 40 let stříhat pásku na dráze s rychlostí 100 km/h.
Člověk by řekl, že právě v době psychoviru se může projektovat, běhat po poli s pásmem a soutěžit o sto šest, ale v rychlosti zadávání stěžejních infrastrukturních staveb se nestalo vůbec nic. Mimochodem, několik lidí mi napsalo, proč používám pro současný druh koronaviru pojem „psychovir.“ To rád objasním: musíme rozlišovat mezi samotným virem, jenž je přiměřeně nebezpečný, má své přirozené vlastnosti a existuje proti němu určitá obrana (získávání kondice a imunity). Jenomže vláda nebojuje s nákazou tohoto viru z našeho světa. Bojuje proti přízraku s nadpřirozenými vlastnostmi, proti němuž se musíme bránit nasazováním roušek v lese a který skáče v obchodě z regálu na regál jako bytost z jiného světa.
V rámci svojí volební kampaně pro křeslo senátora z Kladenska a Prahy-západ stále používám pojem „přátelský stát“. V předchozích příspěvcích jsem popsal některé jeho aspekty. Na následujících řádcích se zkusím svěřit s dalším – je jím decentralizovanost.
Prostě neumím pochopit, proč každý úřad pro podmořské kabely a záchranu ptakopyska musí sedět v Praze, a to pokud možno v nejcentrovatějším centru. Proč třeba taková Správa železnic nemůže sídlit v nějakém krajském nebo okresním městě. Představme si třeba to moje Kladno. Leží 20 km od Prahy, kromě okresních institucí tam nesídlí nic. Z toho důvodu denně autem, autobusem a vlakem jezdí do Prahy mnoho tisíc lidí.
Opravdu by tam nemohl nějaký centrální úřad sídlit? Opravdu musí sedět Generální ředitelství cel, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Státní tiskárna cenin, Školní inspekce nebo Ministerstvo životního prostředí v širším centru Prahy? Kdyby se takové instituce přestěhovaly do Kladna, Kolína, Pardubic nebo Jihlavy, nerostly by v Praze ceny nemovitostí tak závratným tempem, nebyly by v Praze tak přeplněné některé školy atd.
A teď se obloukem vracím k té dopravní dostupnosti, zejména v oblasti železnice. Do Kladna se může centrální úřad přestěhovat, pokud šéf tohoto úřadu nakluše na poradu na věcně příslušné ministerstvo během chvíle. Z Kladna to nemůže trvat tři čtvrtě hodiny, ale deset minut. A to by se právě nemohlo řešit pouze nápisem vrchního demagoga na nasvícený billboard, ale musely by se všechny peníze na investice i všechny mozky, co ještě ve státní správě náhodou zbyly, napřít k této prioritě. Pak by se nerozvíraly nůžky mezi Prahou a zbytkem republiky, lidé by mohli bydlet pár kilometrů od sídla decentralizovaného úřadu ve zdravějším prostředí, vlakové spojení by nebylo spojem druhé kategorie, ale tou nejrychlejší možností a taky by leckde posílila nějaká kultura a občanské iniciativy, protože by z části měst nebyla nadále noclehárna, ale místo k normálnímu žití.
Publikováno 16. 9. 2020 pro neovlivni.cz.