Image úředníka se dostala na úroveň odporného parazita. I díky předsedovi české vlády. Píše pro Neovlivní.cz Ondřej Závodský, kdysi též dlouholetý státní úředník, který do privátu odešel z pozice náměstka ministryně financí.
Pokud se kohokoliv vně státní, krajské nebo obecní správy zeptáte, jaké emoce v něm budí slovo „úředník,“ s největší pravděpodobností se mu v obličeji bude zračit výraz, jako kdyby zrovna schroupal balení Celaskonu a zapil ho neředěným extraktem z pelyňku. Patrně si tuto profesi spojí s někým naprosto zbytečným, kdo se většinu pracovního dne točí na kancelářské židli, pije za naše daně po celý den kávu a lze si jeho denní program propojit s odpudivými atributy jako je razítko, formuláře či klotové rukávy. Tyto antipatie fakticky podporuje, ba umocňuje jakákoliv politická garnitura. Vždy, když se něco podaří, stojí u toho politik, stříhá pásku na kraji mostu, otvírá nový bohulibý projekt či plká u nové koncepce, díky níž bude líp. Nastane-li opačná situace, tedy někdo se odvolává proti stavebnímu řízení a dálnice se nestaví, rozhoduje se jednou tak, jindy opačně, či se líbivá vize nenaplňuje, může za to ten úředník.
Do zcela nového stupně dehonestace úřednického stavu jsme postoupili v posledních třech letech „díky“ komunikačnímu bezcharakternímu stylu premiérského demagoga. Image úředníka se dostala na úroveň odporného parazita, když Babiš našel ve výroku, že „za to může volaký úředník“ prakticky univerzální zdůvodnění vlastní neschopnosti cokoliv řešit.
Zde je namístě se zamyslet, proč je úředník v očích politika, kromě uvedeného alibismu, vlastně takovým nepřítelem. Dovedete si představit, že by byl státní zaměstnanec nezávislý jako třeba soudce? Že by jako zcela na politické vůli neodvislý subjekt nařizoval a vykonával kontroly ve svěřené agendě a rozhodoval nezávisle? Stran žádoucnosti nestranného rozhodování můžeme vzpomenout reorganizaci středočeského krajského úřadu, aby střetové rozhodnutí Černošic posoudil někdo „správně“ smýšlející.
A teď se zkusme na chvíli zasnít a představit si, že jednou nebudeme mít v čele hulvátského demagoga, ale někoho, kdo to s dobrem pro občany bude myslet vážně. Co by tedy tento fiktivní osvícenec měl asi udělat? Předně se musí zabývat tím, jak úřednickou práci zkvalitnit. To zní dost samozřejmě. Ke kvalitě vede jedině potlačení permanentní fluktuace úředníků. Jako příklad mohu uvést náměstka na ministerstvu financí pro rozpočet. Dlouhá léta plnil tuto funkci Eduard Janota, v době jeho ministrování a následujících pár let tuto funkci vykonával Jan Gregor, který s Janotou léta spolupracoval. To jsme taky byli vrámci fiskální situace v Evropě na špičce. Nicméně po jeho odchodu k účetnímu dvoru EU se náměstci střídají velmi rychle. A zrychlená fluktuace na daném místě už nachází odraz ve fiskální situaci země (samozřejmě to není jenom tímto faktorem, ale rozhazovačnou politikou levicověpopulistického kabinetu). Tomuto rychlému pohybu zase může zabránit jenom naprostá nezávislost úředníků na politicích, aby zhnuseně neodcházeli po konfliktech s nimi, když politici nutili úředníky k nějakým rozhodnutím v zájmu jich samotných nebo jejich kamarádů. Až se fluktuace sníží, anebo alespoň zpomalí, může také přijít ke slovu soustavná práce ve věci rozhodovací konzistence. Správní soudnictví je zahlceno žalobami, u nichž je naprosto jasné, jak dopadnou. Jedná se o případy, které Nejvyšší správní soud před mnoha lety projudikoval, ale úředníci vzorová rozhodnutí neznají. Pokud by ovšem nějaký ministerský rada seděl na svém místě deset let, je jasné, že tyto judikáty bude znát i pozpátku a nebude nesmyslnými rozhodnutími paralyzovat správní soudy a ty mohou také rozhodovat dříve než za pět let.
Druhým faktorem, ovlivňujícím obraz státní správy, je rychlost rozhodování. Je až neskutečné, kolik personálních auditů a podobných finančních transferů na spřátelené společnosti proběhlo. Opravdu někdo může věřit tomu, že když přijdou tři externisti, kteří nikdy ve státní správě nebyli, mohou během tří týdnů posoudit, jak jsou desítky úředníků vytížené. Ne, ono to také není smyslem těchto auditů. Jejich skutečným účelem obvykle bývá vyházet ty neloajální nové garnituře. Ovšem kdyby přišel tým lidí, co půl života na úřadě pracuje, mohlo by takové šetření k něčemu být. Prostě po patnácti letech v úřednickém dresu po pár dnech studia spisů a množství posuzovaných záležitostí poznám, kdo je přetížen a kdo většinu pracovní doby pozoruje veverky v přilehlém parku. Ano, nechci zase tupě žádat o navýšení počtu úřednických tabulek, ale volám po neúčelovém zkoumání vytíženosti jednotlivých lidí a, v návaznosti na to, po účelnějším a vyváženějším rozvrstvení agendy.
Kromě kvality a rychlosti je tu ovšem třetí, a nikoliv nejméně důležitý, faktor. Nelze ho přesně pojmenovat. Je to jakási asertivita, emancipovanost nebo, chcete-li, oprsklost. Prostě se, ať už na úřadě nebo u policie, nedá razantně prosazovat spravedlnost a zákonnost, když to někdo za pár dní zpochybní. Představte si mladého úředníka/úřednici, která má řešit odstranění černé stavby nebo přestupek místního podnikatele. Myslíte si, že může tvrdě zjednat spravedlnost, když ten podnikatel večer chodí na squash nebo golf s nadřízeným radním? To se nezmění žádným předpisem, žádnou novou protikorupční metodikou, ale příkladem pár statečných lidí, co do toho prostě půjdou a prolomí to. Když pak tyto lidi budou média vyzdvihovat a nevládky oceňovat, stanou se příkladem pro ostatní.
Neustále všude mluvím a píšu o přátelském státu. Jeho hlavním atributem je to, aby zbytečně neotravoval, a když to potřebujeme, uměl rychle a efektivně pomoci nebo zjednat pořádek. Ale toho nikdy nedosáhneme bez kvalitně, rychle a asertivně fungujících úřadů a úředníků. Před, ale i po nadcházejících volbách do krajů bych se proto kandidátů ptal, co s tím hodlají dělat. Zda mají v úmyslu své úřednické kolegy dehonestovat nebo podpořit k lepší práci. Jinak se fakt dál nehneme. Možná, když to za pár měsíců vezme někdo za správný konec, může ukázat, jak by se to dalo řídit po příštích volbách o patro výš.