Koktejl víry v nadpřirozené vlastnosti hadru a doporučeného se krčení u radiátoru starší nemocné lidi při delší aplikaci dementních doporučení nevyhnutelně zabije. Bývalý náměstek ministryně financí Ondřej Závodský píše o tom, jak nám vláda (ne)vysvětluje, co nám vlastně nařizuje.
Ve svých knihách o oligarchii a nových postupech v korupci popisuji trendy v rozdělování společnosti na Babišovy obdivovatele a odpůrce, na městskou kavárnu a vesnickou hospodu. Či, chcete-li, na aktivní propagátory občanských projektů a uvědomělých ochránců demokratických pilířů a na ty, kteří se dávají manipulovat cílenou propagandou vládnoucího oligarchy, rudosvetrového Hamáčka či prezidenta Zemana. Je pozoruhodné sledovat jak v mezidobí mezi nařízenými restrikcemi, příkazy a zákazy zapůsobila uvedená vládní politika tupokratických nařízení bez vysvětlování na tyto dvě modelové skupiny. Symbolem uplynulého roku v protiepidemiologickém tažení současné vlády se staly roušky, jejich bezvysvětlovací fetišizace i nekompromisní odmítání. Budu reflektovat několik příběhů z jižních Čech, kde jsem strávil týden na chalupě, a na těchto „kejsech“ ilustrovat, že se můžeme setkat s extrémními případy na obou stranách. Výsledkem je to, že v důsledku absence smysluplného objasnění nařízení může být podzim, v kombinaci se standardními sezonními problémy, kritický.
Ratio v nošení
Dovedu si představit, že v uzavřeném prostoru může šíření vlhkého dechu nakaženého člověka rouška na několik minut skutečně zredukovat, resp. zbrzdit. Považuji za přiměřené k zpomalení nákazy její nošení na čtvrt hodiny v autobuse nebo při podání na poště, úřadě nebo při vyzvednutí receptu u lékaře. Tuto skutečnost by ovšem musela vláda důkladně vysvětlit; roušky by se musely každých patnáct minut měnit a na den pochůzek bychom museli mít pěkný balíček v zásobě. To logicky nikdo nedělá, protože z úst Babiše, Adíka a dalších vládních představitelů to nikdo neříká a v odborných zahraničních textech z nás leží málokdo.
Namísto racionálních pravidel se nařizují slabomyslné zhovadilosti, jako je nošení roušek venku, tuplem do přírody.
Zázračný škapulíř
Spousta z mých kamarádů Romana Prymulu osobně zná a oceňuje ho jako jednoho z největších odborníků ve specifickém oboru. Při únorových rozhovorech to tak skutečně vypadalo, jeho dehysterizační přístup se zdál být zcela namístě. To, co se s jeho postoji ovšem stalo v následujících měsících, lze jen těžko přičíst chladně uvažujícímu odborníkovi. Do kategorie psychoprohlášení vzpomeňme proroctví o dvouletém zavření hranic. I dnes, je-li tázán na řešení situace, okamžitě vyhrkne cosi o tom, že by se měly okamžitě nasadit roušky, jako by to byl nějaký předmět z říše pohádek, který po aplikaci okamžitě splní své čarodějné poslání. Z literatury můžeme hledat přirovnání v pověšení na krk škapulíře od místní bylinářky nebo čarodějnice.
Osobně si myslím, že Prymula asi zas až takový hlupák není, aby věřil v nadpřirozené schopnosti kusu hadru, jenomže díky němu se této textilii v určité části obyvatel čarovná moc evokuje. Do smrti nezapomenu na jednu paní na chalupě, která se šourá 30 metrů od svého stavení s odpadky v ruce a rouškou na obličeji, řkouc: „Snad nás to ochrání, mám doma nemocného manžela.“ Jiní lidé prý nosí roušku i doma a raději, dle rad „elity“, nevychází. Netřeba dodávat, že koktejl víry v nadpřirozené vlastnosti hadru a doporučeného se krčení u radiátoru starší nemocné lidi při delší aplikaci dementních doporučení nevyhnutelně zabije.
Negace za každou cenu
Tím, že vládní příkazy jako nařízená povinnost chození s rouškami do lesa nebo represe v podobě policejního vyhánění dětí z hřiště řadě lidem nedávají smysl, rozhodli se je ignorovat. Bohužel jako truc k vládnímu stylu psychomanagementu se rozhodli ignorovat vše, tedy i ten zlomek opatření s nějakým ratiem. Nedivme se, že se do chování některých z nás dostává i trochu toho normálního vzteku.
U sousedů na chalupě pracoval jako zedník chlap, co kromě jmenovaného řemesla má také džob v podobě pomoci stařičkému sedlákovi v Rakousku, tedy asi dva kilometry od místa, kde v Česku bydlí. Prostě ráno sedne na kolo, u farmáře podojí, vykydá a já nevím co, jede nazpátek a zbytek dne zedničí. Po uzavření hranic ovšem neměl, kdo ty rakouské krávy zaopatřit, a tak ten chlap musel běhat velkou oklikou a jak za starých časů se po zbojnicku plížit vstříc svému agroposlání. Když nedává smysl jedno opatření, proč by měl nosit hadr při nákupu v místní Jednotě a večer po dvou šichtách si nesednout s kamarády na lahváče. A pokud se tento truc a vzdor spojí s faktem, že Babiš nic nevysvětlí, protože tomu sám nerozumí, a chrlí jenom nesmyslné příkazy a zákazy, není nikomu jasné, co vlastně může před tím virem chránit. Z toho pak vznikají opravdu nebezpečné trapnosti jako putovní brčka v baru Techtle mechtle.
Budoucnost
Nechci být špatným prorokem, ale současná situace dobrá prostě není. Mrtvých je minimálně, protože v létě mají lidé přirozenou imunitu. Naproti tomu čísla nakažených jsou zatím nejhorší. Když se k tomu přidají podzimní a zimní chřipky, běžné (neznačkové) virózy, budou testovací místa zahlcená a ti značkoví nositelé virů to budou trousit na ostatní. Když pak vir (značkový i neznačkový) dostane obézní člověk, který se tři čtvrtě roku krčí doma, můžeme tu mít italské katastrofy.
Existuje jenom jedno východisko. Tím není ani fetišizace kusu hadru, ani ignorace vládou propagovaných tupokratických nařízení a zákazů. Tím řešením je důraz na imunitu a neustálé vysvětlování skutečných poznatků o koronaviru, o přenosu v kapénce a možnosti obrany. Pokud to ovšem bude vysvětlovat parta lidí, co nás jenom v posledním půl roce stokrát obelhávala, nebude jim věřit nikdo.
Publikováno 20. 8. 2020 pro neovlivni.cz.