Volič nemůže být pouze jakousi převodní pákou mezi vůlí našeho velkopodnikatele a výsledkem voleb, píše ve své úvaze Ondřej Závodský.
Co si každý z nás vlastně představuje pod pojmem „stát“? Nějaký neurčitý systém úřednictva, co nám něco nařizuje, co nám bere peníze v podobě daní nebo snad soustavu institucí, která nám má pomáhat? Obávám se, že většina lidí vnímá pojetí první – stát je nepřítel, který nám neustále cosi přikazuje, zakazuje a vysává nás skrze daně, které zdražují výrobky, a hlavně je čímsi totálně nesympatickým. Podle respondentů v mojí sociální bublině je stát prostě netvor, prostřednictvím něhož se zaklekává na firmy nepřátel vládnoucího oligarchy, je prostitutem, jehož cílem je uspokojování zájmů dalšího oligarchy v Číně a v důležité chvíli nepomůže, když ho je třeba.
Nejprve se na to slovo „stát“ zkusím podívat právně. Stát je právnickou osobou. Tato osoba něco vlastní, něco prodává a kupuje. Kromě tohoto soukromoprávního pojetí je Česká republika vrchnostenskou mocí nadaná instituce, která může naše jednání regulovat. Děje se tak pomocí zákonů, nařízení vlády, vyhlášek a dalších právních norem. Těmito normami nám může zvolená reprezentace říci, co můžeme a nemůžeme, co musíme státu platit a jaký trest můžeme dostat, pokud takto stanovená pravidla nebudeme respektovat.
V rovině politologické a státovědné je stát souborem určitých charakteristik jako je území, obyvatelstvo nebo shora uvedená moc, která nás může nějak usměrňovat. Pak tu máme symboly – prapory, znaky, pečetě a hymny. Ty nás odlišují od jiných zemí, které nemají lva, ale orla nebo samopal ve znaku apod.
Pak se můžeme zamyslet nad tím, co ten stát, kromě uvedených znaků tvoří, zda je totalitní, konzervativně nebo liberálně směřující a zda v rovině fiskální více či méně přerozděluje. Pro další myšlenky je nejinspirativnější, zda ho také tvoří jenom ty rozdávající instituce (sociální zabezpečení( a ty buzerující (finanční úřady, policie nebo ministerstvo zdravotnictví, co nám říká, do kolika let se s jeho příspěvkem můžeme množit a jak daleko můžeme od sebe stát, když mluvíme s kamarádem).
Jenomže tyto právní, státovědné, politologické či ekonomické charakteristiky vůbec nevystihují, co pro nás vlastně stát jako takový znamená. Jinými slovy uvedené charakteristiky neuvádějí, jaký ke státu máme vztah, zda ho máme rádi, zda jsme schopni a ochotni pro něj něco udělat obětovat a zda v něm existujeme rádi. Stěžejním pojmem, který může odlišit jednotlivce od státu a který může svým zařazením určit přívětivost státu je občanská společnost. Pokud budeme na občanské iniciativy pohlížet optikou Václava Klause jako projev lidí ve svém volném čase (zahrádkářské spolky a cyklistické oddíly), můžeme občanskou společnost považovat za cosi mimo strukturu státu a proto státu zůstane jenom ta regulace, buzerace, případně rozdávání almužen na důchod.
Pokud ovšem přijmeme teze Václava Havla, tj. že občanská společnost je cosi, na čem stát spočívá a co ho tvoří, zjišťujeme, že ten státní moloch může být čímsi mnohobarevným, čímsi, co sami tvoříme, rozvíjíme a něco s bezprostředním vlivem na náš každodenní život.
Osobně jsem zastáncem druhé teorie a právě tato teze mi usnadňuje nahlížet na stát jako na cosi změnitelného. Když jsme schopni se sousedy se domluvit na umístění kompostéru, se sousedy na chalupě, že dřevo na „čarodky“ letos shromáždí Pepa a s kamarády, že změníme třeba kulturu komunikace na sítích, je snazší si představit, že politiku s pomocí všech okolo změníme taky. Jenomže právě této představě státu, který utváříme my všichni, se snaží překazit všichni autokraticky smýšlející politici. Pokud vnímáme, že za vlastní život odpovídáme my a stát je pouze souborem našich vůlí, nebudeme ochotni přijímat interpretaci, že máme děkovat politikům za postavené dětské hřiště, za to, že oni nám zachránili tisíce životů a za to, že slunce svítí.
Jak jsem shora psal, jsem příznivcem představy, že občanská společnost je integrální součástí státu a že skrze ni můžeme výkon státní moci rychle ovlivnit. Naopak jsem nepřítelem bludu, že občan nemůže mimo odevzdání hlasu ve volbách v podstatě nic a má být následně vděčným konzumentem blahorodí zvolené reprezentace. V případě selhání zvolené garnitury může být pouze pasívním divákem jejího patlání.
Připustíme-li k dovršení uvedeného, že může někdo z politiků být podnikatelem, vlastnícím média, a prostřednictvím nich utvářet výsledek voleb, dojdeme k názoru, že volič by měl být pouze jakousi převodní pákou mezi vůlí tohoto podnikatele a výsledkem voleb, v důsledku nichž pak bude jen odevzdaně přijímat to, co stát určí. Ne, tak to opravdu být nemůže, nejsme zvířátka a chceme mít nejširší vliv na prostředí, v němž žijeme. Potom budeme moci přijmout i tu nejdůležitější tezi, že stát může mít povahu a ta nemusí být jenom ta nepříjemná.
Bude-li směřování státu, jak shora uvedeno, výsledkem, desítek tisíc iniciativ, může být empatický, přátelský a vstřícný. Stát může mít charakter a může pomáhat, aniž bychom za to měli být vděčni jeho reprezentantům. Stát může být společenstvím nás všech a něčím „naším.“ Když se pak bude vůči nám chovat charakterně, bude se i většina lidí vůči němu chovat obdobně. Přítele se neokrádá, nešidí a neošuluje.
Publikováno 1. 7. 2020 pro neovlivni.cz.